Přepis mého článku vydaného v deníku Náš region Praha:
Meziválečná Praha: od bídy k moderní metropoli
„Bytová krize je jedním z největších současných problémů Prahy. Pohled o sto let zpátky však ukazuje, že stejný problém metropole řešila už od samotného vzniku samostatného Československa. Jak si s krizí poradila a čím nám tehdejší přístup může být inspirací?
Dvacátá léta minulého století se nesla ve znamení euforie z nově nabyté státnosti a odhodlání vybudovat republiku na silných základech. Velké změny postihly také Prahu, která se stala nejen sídlem nově vznikajících úřadů, kulturních a dalších institucí, ale také zásadně změnila svou podobu. V roce 1922 se sloučením čtyř historických čtvrtí s 38 přilehlými obcemi proměnila ve velkoměsto o téměř 700 tisících obyvatelích.
Stejně jako dnes byla jednou z významných příčin krize bydlení nedostačující nabídka bytů, která nedokázala uspokojit poptávku danou přirozeným přílivem zájemců o život ve městě. Velmi nízká byla také kvalita tehdejšího bytového fondu. Výjimkou nebyly byty bez zavedené vody, toalet a dalšího základního vybavení, v nichž se v jedné místnosti tísnila celá rodina. Město se nadto potýkalo s nedostatkem dopravní infrastruktury a inženýrských sítí, zejména v lokalitách ležících mezi nově připojenými částmi, a také s všeobecnou poválečnou chudobou. Bytová otázka se proto logicky stala důležitým společenským tématem. K důrazu na bytový rozvoj a vůli k akceschopnosti přispěl také duch doby: výstavba se stala hmatatelným projevem budování nového, nezávislého státu.
Za účelem intenzivního stavění bylo v meziválečném období přijato hned několik důležitých zákonů. Z těch nejdůležitějších jmenujme zákon o podpoře stavebního ruchu z roku 1921, který odstartoval masivní výstavbu dvacátých let. Celkem osm meziválečných zákonů pak podporovalo rozvoj stavebních a bytových družstev, a to pomocí výhodných úvěrů, daňových úprav či vysokých příspěvků na stavební náklady, které se odvíjely od počtu sociálních bytů v domě.
Kromě spolků a družstev, které vyrůstaly jako houby po dešti, se výstavby chopila také sama Praha. Díky investiční podpoře státu zde v období mezi světovými válkami vzniklo 323 městských činžovních domů s 5320 převážně nízkometrážními byty.
Meziválečná bytová politika se ale opírala také o nástroje represivního a regulačního charakteru. Z roku 1919 například pochází zákon o zabírání bytů obcemi určený pro případy místní bytové nouze, který mimo jiné nařizoval pronajímatelům povinnost uvědomit příslušný úřad o uvolněných bytech již ve třídenní lhůtě. Zavedena byla také regulace nájemného, která připouštěla jeho zvýšení jen za přesně stanovených podmínek.
O změnách rozhodovaly takzvané nájemní úřady, jejichž členy byli mimo jiné i samotní nájemníci.
Nutno poznamenat, že tyto úpravy byly pro svou dvojsečnost předmětem kritiky už v době své účinnosti a v dnešních časech by byly zcela nemyslitelné. Vůči zavádění dobře míněných, leč v důsledku škodlivých opatření, bychom nicméně měli být ostražití neustále.
Díky celospolečensky podporované snaze vyřešit tíživou bytovou situaci bylo v meziválečné Praze postaveno celkem 23 tisíc obytných domů. Toto období je spjato s vybudováním funkcionalistických činžáků v Dejvicích a Strašnicích, družstevních domů na Pankráci, Ženských domovů na Smíchově a vil na Ořechovce, rozvojem Vysočan, Kobylis či Libně. Stojí mimo jiné také za výstavbou nemocničního areálu na Bulovce, žižkovského nákladového nádraží i strahovských stadionů. Naši předkové před sty lety dokázali, že žalostnou bytovou situaci i celkovou úroveň města lze nebývale pozvednout v horizontu pouhých dvou desetiletí. V časech relativního blahobytu a s využitím dnešních nejen stavebních technologií máme ty nejlepší předpoklady na jejich úspěch navázat –i když bychom měli jen polovinu jejich odhodlání.“
