V minulém článku jsem se zabýval Jihozápadním Městem, což je pražské sídliště, které vzniklo jako jedno z posledních a představuje tzv. krásnou postmoderní éru socialistické výstavby. To, i přes ideologický nátlak systému, má bezpochyby své kvality a průlomové myšlenky. Nicméně cesta k velkým panelovým sídlištím začala již v padesátých letech minulého století ve Strašnicích, kde se zakládal v té době průlomový obytný soubor – sídliště Solidarita.
Po druhé světové válce drasticky stoupla poptávka po bydlení po celé Evropě a tento problém se logicky nevyhnul ani české kotlině. Potřeba zajistit dostatek levných bytů pro rostoucí obyvatelstvo ve městech se zdála stále akutnější a jednou z reakcí byl plán Stavebního družstva Solidarita vystavět sídliště, které by nabízelo téměř tisíc dvě stě bytů jak v bytových, tak i rodinných domech. Urbanistického konceptu se ujali architekti František Jech, Hanuš Majer a Karel Storch, kteří projekt vypracovali v letech 1946-1947.
Stavělo se víceméně svépomocí s velkým množstvím menších stavebních podniků. V čem je dodnes Solidarita zajímavá, je způsob výstavby: většina domů je vytvořená zděnou technikou s kombinací prefabrikovaných panelů. To se promítá i do výšky zástavby, která v případě rodinných domků dosahuje dvou podlaží, u bytových domů je naopak podlaží dvakrát tolik. Zde najdeme několik unikátů, mezi které patří například vlnitý strop u lodžií.
Urbanistický koncept sídliště vychází z předválečného územního plánu z roku 1938, který ale František Jech považoval za nedostatečný. Pozemek ohraničený ulicemi V Olšinách, Úvalská, Černokostelecká a Bečvářova proto osadil v pravoúhlém rastru řadovými domky, jejichž orientace je ideální pro bydlení. Okna jsou orientována na východ a západ. Na západě a východě pozemku můžete nalézt občanskou vybavenost, mezi kterou patří školky, obchody a třeba i divadlo. Východní část sídliště byla vyhraněna pro školské stavby, nicméně dostavba v pade
sátých letech nenavazovala na původní plán, a proto zde vyrostly další bytové domy.
Ve své době patřila Solidarita mezi sídliště s nejlepší občanskou vybaveností, a proto se tu celkem dobře bydlelo. Taktéž se počítalo s omezením automobilové dopravy, k čemuž sloužily chodníky pro pěší mezi řadami domků. Solidarita si po dlouhou dobu zachovávala svůj jednotný vzhled, nicméně časem se začaly objevovat drobné úpravy. Nejčastěji to bylo probourávání francouzských oken z obývacího pokoje u rodinných domků, nebo zasklívání Lodžií ve vyšších patrech. Teprve po roce 1989, kdy většina bytů přešla do soukromého vlastnictví, se na sídlišti začaly propisovat významnější změny. Ty na jednu stranu rozlomily jednolitý vzhled Solidarity, na druhou stranu do zástavby přidaly různorodost a zútulnění sídliště. Spousta domů zároveň prošla zateplováním a tím přišla o unikátní vzhled z pera architekta Jecha.
Solidarita představuje nový typ výstavby ve své době a nedlouho poté na ní navazovaly další sídliště, která představovala další krok dopředu. Jaká to jsou, se dozvíte v dalším článku.
Text je zpracován podle výstavy „Příběh paneláku v Praze“, která je součástí projektu „Panelaci.cz“. Více informací o projektu můžete nalézt na facebookových stránkách: facebook.com/panelaci
